Třikrát proti
Přímá volba prezidenta republiky se stává v poslední době asi jedním z nejprobíranějších témat diskuse v našem domácím prostředí. Především proto, že opozice současného prezidenta by ji nejraději zrušila, jelikož se domnívá, že příště by z ní mohl vzejít ještě horší vítěz, než jakým je dnešní obyvatel Hradu.
Začněme negativy. Dle mého názoru umožňuje přímá volba prezidenta jednodušší vzestup populistů. Nejedná se tedy nutně přímo o politiky, ale zejména o politicky neostřílené ředitele velkých firem, hudebníky, kněze, polojaponce a tak podobně, kteří nepotřebují nutně spojovat svou kandidaturu s politickou stranou (v současné době by to byl spíše polibek smrti), ale stačí jim sledovat průzkumy veřejného mínění a dle nich následně orientovat kampaň. Emoce ve volbách totiž vždy hrají podstatnou roli. Výhodou pro kandidáty přímé volby je, že nemusí přesvědčovat politiky a partaje, ale „pouze“ voličstvo, což je mnohdy jednodušší.
Existují samozřejmě i lidé, kteří jdou do boje čestně a nemají kampaň založenou na strachu nebo přehnaném národovectví, ale na pravdě. Ti mají ale dost omezené možnosti, protože jejich projevy se prostě občas většímu množství lidí nedají poslouchat. Málokdo totiž ví, že demokratismus znamená lid povznést, ne se k němu snižovat, jak říkal Masaryk. V přímé volbě je ale pro kandidáta mnohdy důležitější právě opak. Výsledkem poté je polarizace společnosti, a to velká. První přímá volba prezidenta v ČR totiž jednoznačně ukázala, že právě snižování se na roveň lidu je vítězná strategie. Více je lidí omezených než přemýšlivých. Více je lidí levicových než pravicových. Poukazování na národní zájmy je pro voličstvo atraktivnější než touha po společných řešeních v rámci Evropy.
Posledním negativem, které zmíním, je kampaň. Omlouvám se, že jsem stále neopustil české podmínky, abych argumentoval proti přímé volbě, ale musím se přiznat, že s nynějším prezidentem je diskuse o přímém rozhodnutí občanů daleko snazší, takže je ani opouštět nemusím, abych ta negativa našel. Zpět k původní myšlence. Ačkoliv bych se rád pustil do obsáhlejšího významu kampaně, zmíním pouze fakt, že pokud zrovna nejste majitel největší firmy v Česku, musíte si shánět sponzory, aby byl váš obličej vidět na billboardech, lavičkách, v metru atp.. Problém tkví v tom, že sponzoři nedělají nikdy nic zadarmo, atak se vám najednou ocitne jeden nebo více závazků pro tu či onu firmu. Pokud se jedná o české firmy, je to problém, ale pokud se jedná o sponzory z ruské či čínské sféry, nazývá se to vlastizrada.
Třikrát pro
Otočme list. Přímá volba prezidenta má i svá pozitiva. Jedním z nich může, dle mého názoru, být možnost výběru z většího množství kandidátů. Naskytuje se totiž i příležitost, kdy člověk nevidí pouze kandidáta – politika, ale postavu z jiné než politické sféry. Ať už jde o podnikatele, hudebníky, církevní hodnostáře, člověk si dokáže najít snadněji cestu k jednomu z nich.
Na předchozí argument navazuje také skutečnost, že to může mít i pozitivní dopad na politickou kulturu v zemi jako takovou. Pokud kandidují vybraní zástupci z lidu a lid v nich nevidí ryzí politiky – ty lháře, zloděje a korupčníky, ale něco jiného, co sami prezentují (umění, náboženství, podnikání,…), lze předpokládat, že politika už nemusí být v jejich očích tak prohnilou a zkaženou, pokud do nich zasahují kandidáti z jiného prostředí. To je to, co přímá volba dokonale umožňuje.
V neposlední řadě pak samozřejmě přímá volba vyvolává diskusi mezi oběma tábory. Konají se televizní rozpravy a kandidáti jsou opět nuceni chodit mezi lid a prezentovat své názory a svá východiska z problémů a krizí všeho druhu. Dochází k názorovým střetům, k argumentaci. Ukazuje se schopnost kandidátů čelit tvrdým a těžko uchopitelným otázkám, ale také jejich umění zvládat kritiku a ovládat své emoce. Přímá volba prezidenta je celkově spojena s větším než obvyklým zájmem veřejnosti.